Testy, akcie a Einstein
Ekonom Paul Romer na svém blogu rozvíjí úvahu, která reaguje na americké diskuse o testech na koronavirus. Je to debata, kterou jsme si prošli také, a v širší perspektivě se týká starého známého tématu: Jak moc má vláda zasahovat do tržního chodu věcí. K tomuto „testovacímu“ příběhu dnes přidám ještě tématicky odpovídající „akciový“.
Příběh první – testy
Pan Romer používá u testů příměr s výrobou a prodejem limonády. Čtenářovi nabízí hypotetický případ, kdy je toto podnikání přísně regulováno. Vzniká tak nedostatek, který se snaží řešit vědci pečlivým výzkumem. Přijdou například na to, že k limonádě nemusí být dodáváno brčko tak, jak požaduje regulace (narážka na americkou diskusi o tom, zda je k testům třeba tampónu). A pak vědci náhodou přijdou i na to, že limonáda je v podstatě oslazená voda, kterou by bylo možno jednoduše vyrábět a prodávat v mnohem větším množství.
Vědci sepíší analýzu, která ale někde zapadne a na trhu je stále nedostatek. Limonáda je pouze na předpis, takže se začne podvádět ohledně toho, kdo jí všechno potřebuje. Poučení je jasné – neregulovat to, co není potřeba regulovat. Aplikace na testy: Jasně nastavit, co má test říkat, a pak nechat na soukromém sektoru, aby zajistil dostatek. Ekonom John Cochrane k tomu na svém blogu dodává, že není důvodu, aby se podobné testy neprodávaly volně podobně, jako třeba testy těhotenské.
Jeden ze čtenářů tohoto blogu ale přichází s relevantní námitkou: Limonáda má užitek pro toho, kdo ji pije, ale testování má v některých případech užitek spíše pro ostatní. V tomto smyslu je tedy veřejným statkem, po kterém by soukromá poptávka nemusela být dostatečná (tj., netestovalo by se v dostatečném množství a dostatečně systematicky). Nemluvě o tom, že testování je procesem, který je mnohem složitější, než míchání sladké vody. Tento čtenář dává pro správný přístup k testům za příklad „mírně socialistické“ země, jako Německo či Nový Zéland.
Příběh druhý – akciová pomoc firmám
Ekonom John Turner stejně jako třeba Financial Times se zabývá tím, že řada firem nyní potřebuje vládní pomoc, třeba ve formě půjčky. Čímž nám ožívá starý známý problém morálního hazardu, privatizace zisků a socializace ztrát a tak dále. Pan Turner se přidává k těm, kteří navrhují, aby namísto půjček vláda vkládala do firem vlastní kapitál. A podíly ve firmách by následně spravovala nějaká verze státního investičního fondu (typu těch, které fungují v řadě zemí, včetně Norska, či Saúdské Arábie). Takový fond by zajistil, aby byly tyto podíly spravovány odpovídajícím způsobem, ze kterého by těžili daňoví poplatníci.
Nedávno jsem tu psal o tom, že dluhy jsou nástrojem, který zvyšuje rizikovost a je možné, že optimální zadlužení řady firem se blíží nule. Minimálně z tohoto pohledu výše uvedený návrh dává smysl. Ale je jasné, že tu jsou protiargumenty stojící třeba na obavách o znárodňování. Čímž jsme ale opět u oné letité diskuse o privatizaci zisků a socializaci ztrát (jejich pokrývání daňovými poplatníky). Další protiarumenty můžeme vymyslet třeba u toho, jak by takový fond fungoval v praxi.
Možná bychom se měli smířit s tím, že čistá řešení neexistují. Tedy ne tam, kde je hledáme. Tam jsou řešení dost pochybná a pak ta, které nějak fungují, ale lze jim toho stále hodně vytknout. A nikdy nebudou spokojeni všichni. Stále častěji se mi vybavuje ono Einsteinovo „problém nelze řešit na té úrovni, na které vznikl“. Co tím asi myslel?
Zdroj: Patria.cz
